Oči mám otevřené dokořán, ale vůbec nic nevidím. Jen velmi intenzivně cítím všude přítomnou, mě pohlcující, tmu. Chce se mi zvracet. Musím pryč…
Návštěva terapeutky.
Nic v životě se neděje náhodou. Intenzita událostí posledních dní mi nedala na výběr. Absolutní pocit vyčerpání a vyhoření mě přivedl přímo sem, do ordinace soukromé terapeutky. Neznám svoji přesnou diagnózu, jen vnímám sama sebe. Kontakt na paní Ingrid jsem dostala od svého kamaráda lékaře. Ten fakt, že je skutečně vystudovaný lékař byl pro mě dostatečně věrohodný. Pomohla opravdovému doktorovi, proč by nepomohla mě? Dříve než jsem do „bytu“ paní Ingrid vstoupila, důkladně jsem si prostudovala metody, které ve své praxi používá. Důležité je rozhodnutí, zda Vám vyhovuje konzultace osobní či skupinová formou semináře. Já se rozhodla pro konzultaci individuální.
„Semináře umožňují jiný způsob prožitků než osobní konzultace. Jejich přidanou hodnotou je kontakt se skupinou, prožívání sebe sama v ní. Procítění podpory skupiny, zpracovávání některých témat v bezpečí skupiny, možnost vzájemného obohacení jedinečností každého a přijetí svého světla a stínu.“ Ingrid
Individuální konzultace.
Po 3 týdnech čekání jsem konečně tady. Přiznávám, že nabitý kalendář paní terapeutky mě vnitřně utvrdil v tom, že jsem se rozhodla správně. Ta velká holka, která si vždy uměla se vším poradit a nikdy se ničeho nebála. Tak přesně ta holka teď sedí před cizí ženou v cizím bytě a neví jak dál. Do místnosti vstupuje žena středního věku zabalená do sametově měkké deky. Rukama objímá šálek teplého čaje. Chlad se stává snesitelnější, má představa konkrétnější. Očekávám otázky typu: „Dobrý den, tak co Vás trápí? Co Vás ke mně přivedlo? Co můžu pro Vás udělat?“ Nic z toho se dnes nekoná. Jen průchod mým emocím. Chlad je zcela pryč. Objímám teplý šálek čaje. Vnímám jen svůj dech. Konkrétní představu o průběhu terapie nemám, ale vím, že jsem připravena. Nemám STRACH. Přestože v tuto chvíli jej necítím, je všude kolem. „Jak se cítíte?“ zeptá se absolutně klidným hlasem Ingrid. „Pálí mě oči, jemně brní ruce a nohy.“ Podle Ingrid je vše v pořádku, duše se propojuje s fyzickým tělem.
„Duše je živoucí věc v člověku, která žije sama od sebe a život dává. Svými lstivými hrami iluzí duše láká k životu nehybnou hmotu, které se nechce žít. Dovede způsobit, že věříme neuvěřitelným věcem, jen aby nás přiměla k životu. Je plná záludností a pastí, jen aby život byl žit.“ C.G. Jung
Celá má dnešní terapie je založena na správném dýchaní. Učím se tedy správně dýchat. Něco tak samozřejmého. DECH. Hned první minuty mi přináší neskutečnou úlevu. Mám pocit, že jsem se po několika letech konečně NADECHLA. Ta chvíle, kdy se zastavíte a snažíte se opět najít spojení. Spojení sám se sebou. Schopnost život plně prožívat. S fyzickým uvolněním však přichází vzpomínky. Vracím se do svého dětství. Sama jsem překvapena, že většina mých vět začíná slovy: „Když jsem byla malá, bála jsem se…“ Mluvím především já. Pro mě nová zkušenost, tak přirozené se otevření někomu, koho vidíte poprvé ve svém životě. Najednou si uvědomím tu hru, hru, kterou sama se sebou již tolik let hraji. Všechny ty strachy, má skrytá traumata. Přestože jsem do ordinace přišla s jasnými příznaky vyhoření, sáhla jsem si mnohem hlouběji. O tom celá tato terapie je. Podívat se na věci jinýma očima, jít do samého nitra.
„Někteří lidé se sebou válčí, aniž si to uvědomují. Potlačujeme pocity, existenci nevítaných stavů mysli a odmítáme přijímat sebe sama takoví, jací jsme. Z toho vyplývají vnitřní konflikty, úzkost, deprese a strach. Se svou myslí je však možné se sblížit, spřátelit, naučit se k ní chovat laskavě a jemně a uvedenou situaci tak změnit.“ Rob Nair
Po 90 minutách příjemného povídání a správného dýchání odcházím. Balíček posmrkaných kapesníků zůstává. Nevím, která konkrétní metoda byla na mě použita, ale cítím se mnohem lépe. Vím, že tady nejsem naposledy. Paní terapeutku opouštím nejen s dobrým pocitem, že jsem konečně udělala něco pro sebe, ale po dlouhých letech na mateřské dovolené také se svým prvním domácím úkolem.
Můj první domácí úkol
Součástí terapie je také práce doma, práce sám se sebou. Můj první domácí úkol je postavit se čelem k jednomu ze svých potlačených strachů. Přestože tento strach již nevnímám, neustále mě provází. Strach ze tmy. Je několik cest, kterými se můžete vydat. Já zvolila Neviditelnou výstavu. Pro jistotu jsem si s sebou vzala celou svoji rodinu, včetně mé 7leté dcery. Jsem tady. Vstupuji do tmy. Ten svíravý pocit kolem žaludku, který mě naprosto intuitivně tlačí na konec celé řady. Oči mám otevřené dokořán, přesto vůbec nic nevidím. Jen velmi intenzivně cítím všude přítomnou, mě pohlcující tmu. Za sebou vnímám už jen letmý dotyk ruky mé dcery. Chce se mi zvracet. Musím pryč. Přestože jsem od východu jen pár metrů, vše se zdá být tak vzdálené. „Mami, co se děje? „ozve se naprosto klidný hlas mé dcery. Pevně stiskne mou ruku. Mlčí. Zhluboka se nadechnu a pomalu vykročím dál překonat svůj strach.
„Být ve tmě je pro lidi velká změna, někdy stres, ale také šance na chvíli změnit pohled na svět, na sebe i na život. Jde o to vystoupit z toho, co známe, a zkusit prožít něco nového, čeho se sice můžeme obávat, ale někdy se tomu stejně nevyhneme. „Jaromír, průvodce Neviditelná výstava “
Výsledek terapie.
Znám osobně spoustu lidí, kteří zažívají obdobné pocity jako já. Nejsou to jen manažeři, učitelé a lékaři. Velmi často se setkávám s maminkami na mateřské dovolené, které cítí, že je něco špatně. Neznají svoji přesnou diagnózu. Slovo psychoterapeut je pro ně tabu. Své stavy vnímají jako osobní prohru, selhání. Nikomu se nesvěří, mají strach. I takovou tvář může mít strach.
Já mohu sama za sebe říct, že strach není na místě. Uvědomuji si, že jedno sezení u psychoterapeuta nezmění dlouhodobý stav nespokojenosti. Ale je to cesta. Odhodlání, přijetí a pochopení. Odhodlání něco ve svém životě změnit, přijmout svá traumata a snažit se je pochopit.
Takže přeji hodně síly a odhodlání všem ….